Ale lidi, to je jinej případ! Víte, lidi si myslej, že si můžou v lese dělat, co je napadne a neplatěj pro ně žádný pravidla. Někdo jim prej kdysi nakukal, že jsou páni tvorstva. To se pak můžete snažit vysvětlit jim, ať přestanou křičet, protože kousek odsud spí malá srnčata a pokud se vzbudí, tak se jejich rodiče Máša s Vášou nestihnou ani v klidu naobědvat. A klidnej oběd, ten je důležitej!
Řeknu vám ale, co se mi tady tuhle stalo!
To si takhle dělám svoji pravidelnou obchůzku po rajónu, jako každej den. Zahnu k potoku, kousek od liščí nory a hnedka mi ale bylo něco podezřelý…
Tady je něco špatně, mumlám si pod vousy… Tady přece rostla velká muchomůrka, ale….. kam se fešanda poděla…?! A v tu ránu jsem myslel, že vyskočím z kůže!
Jde to od mýtinky!
Je to kouř!
Někdo podpálil les?
Sundávám holínky a sprintuju na mýtinu, seč mi síly stačí!
„Co to tady šmarjá provádíš, holčičko?“ vyhrkl jsem!
„Opejkám maršmelouny“, odpovídá děvče a ani se neobtěžuje otočit, kdo se jí to ptá.
„Tady nesmíš rozdělávat oheň! Jsme v lese! A co tady vůbec děláš, v rezervaci se chodí jen po vyznačených cestách!“
Minule jeden obal od bonbónů zbaštil Kňour Franta a týden ho bolelo břicho. Už jsme málem volali doktora. Naštěstí mu babi Běta dala nějaký zázračný bylinky a byl dobrej.
Julča má navíc příšernej jedák, takže ječí na každýho živýho tvorečka, co potká. Všichni v lese už před ní utíkají, aby po nich neházela šiškama, jak to má ve zvyku!
Ale zpátky k tý naší věci. Říkám teda Julče: „Hned ten oheň uhas, ukliď si po sobě to smetí a vem to k babi po cestě, stejnak to máš blíž!“
To už bylo na mě příliš! Co vám budu povídat, nejsem horká hlava, ale kdo se takhle chová k lesu, musí dostat za vyučenou! A tak jsem vyrazil za babi Bětou o trochu dřív než na obvyklou poobědovou kávičku….
Babi mě přivítala nadšeně, jako vždycky. Hned ale poznala, že jsem vytočenej a tak jsem jí to všecko vyklopil.
„Toníku, to jsi mi měl říct už dávno! Holka jedna setsakramentská! “ a hned nadšeně souhlasila s mým návrhem, jak dát Julče trochu za vyučenou…
„Ťuky ťuk, babičko, nesu Ti vínečko!“ přiřítila se pištící Julča do místnosti. „Chceš se zrovna trochu napít? Je sice docela brzo ale… vááááá!“ vřískla Julie, jakmile mě uviděla v babiččině oblečení a v její posteli! Vyvalila oči z důlků a nechápavě na mě zírala!
„To jsem ráda, že jsi tady, děvenko.“ povídá babička ze skříně. Julča vyvalila oči ještě víc. „Děkuji ti za vínečko, ale nedám si. Necítím se nějak ve své kůži, víš. Tuhle jsem šla po lese a utrhla si několik borůvek. Že je nedaleko skládka jsem věděla, ale že jedy prostoupily půdou a naroste mi z nich srst, to jsem si nemyslela.“
„A babičko,“ spustila zase Julča „proč máš tak velkou pusu?“.
„Opražila jsem si jedlé kaštany, jako každý rok touto dobou, a neměla jsem ani zdání, že kvůli papírkům od bonbónů, které byly vyhozené kolem stromu, se mi pusa změní na tlamu.“
Julča se zarazila. Chuť šmoulích bon-parů si pamatuje ještě dnes a že si s obaly nelámala hlavu, má teď přímo před očima.
Ne náhodou jsem po očku sledoval, jak u protějšího lesíku holčička sbírá svoje odpadky a jestli se nemejlím, dokonce do košíku naložila i obal od sušenky, který včera vypadl z boční kapsy batohu nějakého turisty. Já ho teda nesledoval, ale vrabci si štěbetali.
Uvidíme, jestli se díky naší habaďůře Julča trochu změní a bude si víc všímat okolí a ostatních lidí kolem sebe. Je na dobré cestě, ale všechno ukáže teprve čas.
Co vám budu povídat. Možná to s váma lidma nakonec nebude tak špatný.
Chcete si pohádku zahrát? Můžete si postavičky ušít z našeho panelu, který najdete tady:
https://tudydu.cz/shop/o-cervene-karkulce-usij-si-pohadku/
