Slepiček bylo dříve pět. V tuhé zimě jsem ale musela donést liščátkům jídlo a nic jiného než slepičky jsem nedokázala sehnat. Dědečka to nejprve strašně rozzlobilo. Popadl hůl a hrozil a volal do lesa ošklivé věci. Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá. Když dědeček zaslechl svá jadrná slova, došlo mu, že se rozčiluje zbytečně a co volá na lišku, není hezké. „Potřebovala jen nakrmit svoje děti,“ povzdechl si dědeček. Od té doby nám k jídlu nosí, co mu zbude a já mu za to od slepic odháním kuny.
Při odpoledním odpočinku nás náhle vzbudil vřeštivý křik:
„Já chci jít domů. Není tu signál, baterku mám skoro vybitou a to, že
tu není wifina je teda fakt morbid.“ Nevěděla jsem, co se to děje a
tak jsem se vydala na průzkum. Po chvilce jsem zaslechla známý hluboký
hlas dědečka z chaloupky. „Půjdeme ještě kousek, u tří dubů zase raší klouzci. Dáme si je k večeři, to se pomějeme.
„Tak pojď, takhle nebudeme doma ani do setmění. Nebuď línej.“
řekl vlídným hlasem dědeček.
„Budu línej!“ vyhrkl chlapec a pokračoval: „A budu a budu!“. Moje
nejmladší liščátko se uchechtlo a trefně ho nazvalo „Budulínek“.
Chlapec zvedl hlavu a najednou mluvil přívětivým tónem: „Dojdi tam
dědoušku sám, já tady zatím počkám a dodělám aspoň tenhle level, ať se tu neplahočím zbytečně.“. Dědeček se nadechnul, jakoby chtěl něco
říct, ale neřekl. Otočil se a vydal se pro klouzky.
Život si tu běží vlastním rytmem. Ruší ho jen paskvilné
zvuky linoucí se z krabičky v Budulínkových rukách. „Nevadí, že nemám
brášku, postačíš mi ty, milášku,“ říká s rozzářenou tváří malý
chlapec.
„Maminko, co mu to ta krabička udělala?“ zeptalo se nejstarší liščátko.
„Asi ho oblouznila, stejně jako to dělají lesní víly zbloudilým hejkalům. Jeho oči hovoří jasně,“ odpověděla jsem.
„Musíme mu pomoct, když mu ukážeme tu krásu okolo nás, určitě ho vyléčíme,“ shodla se liščátka.
„Mami, mami, vezmi mu tu zlou krabičku,“ zašeptalo nejmladší lišče, „teď se ho pustila a vyvaluje se na pařezu!“.
Pousmála jsem se, kývla hlavou a vyšla směrem k pařezu.
Když chlapec dočůral a oklepal pindíka, otočil se a hrůzou zkoprněl.
„Nic se neboj, Budulínku, já ti neublížím,“ řekla jsem. „Ááá, Pikaču,
červenej a mluví! Jak ses dostal ven?!“ vykřikl chlapec a rychle skočil k pařezu. Popadl krabičku a vypadal,
jako že v ní něco hledá. „Červenej Pikaču,“ zarazil se chlapec, „červenýho ještě nemám.“
Nejprve kolem skály, kde hnízdí mladé vlaštovky, potom podél tetelící
se bystřiny a skrz listnatý hvozd. Pak přes most, kde drozd má zlost, že nezvaný host přišlápl mu chvost. Má toho dost, ten chvost byl skvost.
Ušák kouká z houští, do bašty se pouští. Kousek vedle nohu bedle
okusuje slimák. V nedalekém napajedle laň a jelen žízeň hasí. Pašíci v
té výhni pupky k slunci tasí. Budulínek valí oči, hlava se mu z toho točí.
V tom se rozlétly dveře a mezi nimi stál malý chlapec s kulatými brýlemi. Na jeden nádech líčil dědečkovi celé své dobrodružství a oči mu zářily a jedno slovo střídalo druhé. Ten den si Budulínek na krabičku, která zůstala v lese, už ani nevzpomněl.
autor pohádky: Vivík Řehák
