Tatínek Rudolf musel jednou nečekaně odjet do práce slíbil, že se za pár minut vrátí. Ujistil jsem ho, že si budu hrát v pokojíčku a určitě se mi nic nestane.
Samotného mě ale hra s autíčkem moc nebavila a přes okno mě sluníčko šimralo po tváři. „Jak já bych šel ven! Venku je vždycky větší zábava!…“ A tak si říkám, že když bych šel na chvíli na zahradu, nikomu to určitě vadit nebude. A tak jsem šel!
Lehl jsem si na trávu pod javor a sledoval, jak se na obloze chytají mraky.
Na chvíli jsem zavřel oči a užíval si to ticho. To krásné ticho……které…….ruší divné zvuky…?!
Z lesa se line podivné vřeštění…. Zesiluje. Jako by nade mnou poletoval nějaký hejkal! Otvírám rychle oči! Jééééééééééééééééj! Zařval jsem hlasitě!
Nade mnou nepoletuje hejkal, ale stojí tam dvě bludičky, lesní čarodějnice! Znám je z pohádek, které mi vyprávějí tatínci!
Jéééééééééééééééj! Křičím znova! Chci utéct, ale nohy mám dřevěné!
Ta větší bludička otvírá ústa a něco mi říká! Nerozumím. Nerozumím, co po mně chce…..
„Jezinka! Jezinka!“ říkají. Jééééééééééj! Jezinky! To jsou asi nějací místní hejkalové!
Ukazují na mně. Asi proto, že vypadám jinak. Snažím se jim říct, že vypadám jinak, ale jsem normální kluk! Jsem už Čech jako každý jiný: “ I am Czech. I am small Czech! …small Czech…!“
Vtom slyším známý hlas. „Tatínku!“ volám! Tatínek Rudolf mne chytá do náruče a já ho objímám, co mi síly stačí!
„Jezinky, jezinky!“ křičím a ukazuji na ty dvě! Sice nerozumím ani slovu, ale vím, že tatínek hubuje! Hubuje jezinkám a následně hubuje i mě.
Vysvětluju mu, co se stalo a že musíme rychle utíkat domů, než nás jezinky chytí a utopí v jezírku! Tatínek vykuleně poslouchá a následně propadá v bouřlivý smích.
Vůbec tomu nerozumím….
Všichni kamarádi ze školy jsou na prázdninách. Široko daleko jsme jen já a Zinka…..a…!
A ten chlapeček z domečku na stromečku! Ten chlapeček, co je taky tak zvláštní!
Ale co, zajdeme za ním, třeba si půjde hrát s námi!
Přišly jsme k domečku na stromečku. Helééé, ten zvláštní chlapeček už na nás čeká venku!
„Jak se jmenuješ ty?“ ptám se toho kluka a ukazuju na něj. „Smólček, Smólček“, odpovídá. „Asi se jmenuje Smolíček“, povídá Zina.
„Smolíčku, pacholíčku, podej nám svou ručičku, ze země tě zvedneme, potom si pohrajeme, kamarádi budeme!“
Chňapli jsme ho za ručku a utíkaly k rybníčku. Tam, jak bydlí duha! Tam rády plaveme. On to tu ještě nezná, to se mu bude líbit!
Smolíček pořád křičí. Podle Zinky se nerad koupe, proto je takový umouněný!
Dorazily jsme k rybníčku, bylo horko a chtěly jsme se hned osvěžit. „Pojď s námi, Smolíčku, bude se ti to líbit! Koupání je zábava!“
Smolíček ale vypadá ještě víc vyděšeně, tahá z kapsy mobil a někomu naléhavě telefonuje! Zinka se ho dál snaží přesvědčit, aby s námi skočil do vody, ale marně!
Zkus ho, Zinko, trochu postříkat vodou! Zvykne si na mokrotu, uvidí, že mu voda neublíží a pak určitě nebude mít s koupáním problém.
Na to Smolíček svému tatínkovi něco povídá nesrozumitelnou hatmatilkou. Pan Jelínek se směje. Směje se hodně. A tak se smějeme taky. Taky hodně! Je to veselý den!
S mojí drahou polovičkou jsme dlouho toužili po děťátku. Po několika letech jsme dostali příležitost adoptovat sirotka ze Zimbabwe a tak jsme neváhali ani chvilku. Pojmenovali jsme ho hezky česky – Ríša.
Hrajeme si s Ríšou v jeho pokojíčku a najednou Crrrrr! Telefon! Volají mě na staveniště, prý jenom na otočku! „Ríšo, musím na chvilku odjet, vzal bych Tě s sebou, ale na staveništi je to pro děti nebezpečné!“ povídám Ríšovi.
Nerad ho nechávám samotného, ale byl jsem si jistý, že budu hned zpátky!
Měl jsem pravdu, stavbařům stačila jen malá rada a mohl jsem se vrátit domů. Vtom mi ale zvoní telefon! Kouknu na displej. Ríša volá. Co se děje? „Odnáší mně bubáci, tatínku! Přijeď mě zachránit!“ křičí Ríša do telefonu! Proboha, hned tam jedu!
Nebylo těžké ho najít, Ríšův křik by byl slyšet až za hory a doly! Linul se přímo od rybníčku!
V tu chvíli mi začala děvčata i Ríša vysvětlovat situaci. Každý po svém. No co vám budu povídat, nejdřív jsem z toho byl jelen. Za chvilku jsem už ale pochopil celé to nedorozumění a řeknu vám, takhle jsem se nenasmál už deset let!
Potom se už smáli všichni! A směje se každý, komu tuhle historku vyprávím! Od toho dne se tady u nás Ríšovi neřekne jinak než Smolíček pacholíček a sousedovic holkám taky zůstalo pojmenování Jezinky.
